Josef Wagner
Život
Rodina
Život
1938-2016
Josef Wagner se narodil v pražských Holešovicích. Od mládí byl obklopen jak prací svého otce sochaře Josefa Wagnera (1901-1957), jednoho z představitelů české sochařské avantgardy, tak matky sochařky Marie Kulhánkové-Wagnerové (1917-1986). Sochař byl i jeho pět let mladší bratr Jan Wagner (1942-2005).
Sám začínal jako sochař, účastnil se bienále prostorových forem v polském Elblagu. Následně vystudoval architekturu na pražské UMPRUM, později se však jednoznačně rozhodl pro malbu, kresbu a grafiku. Mezi blízké přátele jeho předčasně zesnulého otce patřili například František Tichý, František Muzika, Emil Filla, Josef Sudek, František Šmejkal, Jan Maria Tomeš, Jaroslav Seifert a další. Tento okruh přátel, stejně jako pozdější přátelství s malířem Mikulášem Medkem, mělo na Josefa Wagnera velký vliv.
Jeho tvorba zahrnuje 1023 obrazů, několik objektů, soch, koláží, soubor grafik a kreseb. Značnou část své ranné tvorby z období zničil. Některé práce se dochovali na fotografiích.
Od konce šedesátých let do roku 1989 nevystavoval. Jako architekt se věnoval divadelní scénografii a především instalacím výstav, připravil přes 200 výstav, hlavně v šedesátých letech kdy spolupracoval například s Jindřichem Chalupeckým a dalšími kunsthistoriky.
Josef Wagner je zastoupen ve státních i soukromých sbírkách v České republice i ve světě. 2004 vítěz Grand diploma na světovém bienále grafiky v Tuzle. Největší soukromou sbírku přes 120 obrazů vlastní francouzský kunsthistorik a kurátor jeho díla Louis Mossot. V roce 2016 mu město Praha udělilo ocenění In memoriam, za přínos kultuře.
Výčet výstav
1964 — Plastiky /Laterna Magica Praha Společně s bratrem Janem.
1969 — Josef Wagner Kresby-Jan Wagner Plastiky
1989 — 172 Obrazů Josefa Wagnera, ARTS centr of Athens, Řecko, pod patronací ministryně kultury Melini Mercuri, obsáhlý katalog, Řecká televize lm. Galerie Navy Pier Chicago, USA. Výběr z tvorby – Alšova jihočeská galerie.
1990 — Sytsema Gallery der Haag-Holandsko Výbor z díla 52 obrazů Galerie Cobra Paříž, Francie
1991, 1992, 1994, 1996 — Galerie Ambience Luzern, Švýcarsko-Obrazy, Kresby
1993 — Zámek Saint Suzane, Francie Retrospektiva, kurátor Louis Mossot. Obrazy kresby Státní galerie výtvarného umění v Chebu, Alšova Jihočeská galerie, galerie Vysočina Jihlava
1999 — Fécamp. Palais Benedictine, Francie Velká retrospektivní výstava, katalog, kurátor Louis Mossot
2005 — Výbor z díla, Zámek Boskovice, Oblastní galerie Trutnov, Oblastní galerie Náchod, katalog
2016 — In memoriam ocenění hlavního města Praha za kulturní přínos.
„Můj pohled na svět v podobě obrazů bych nazval pokusem o zachycení pocitů člověka, v časovém úseku na situace v konkrétní realitě přírody, civilizace, psychiky, vzpomínek na historické, geografické, fysikální chemické a biologické souvislosti v daném společenském řádu v němž nyní vědomě existuji. Nová psychologie formy by byl snad správný název pro mé malířské úsilí.
Původní význam celého mého snažení však směřuje k jiným cílům. Jde tedy o obrazy s určitými volně navazujícími a prostupujícími okruhy zájmů, které mají smysl v podobě upozornění, signálů na dění tohoto světa.
Obraz je myšlenková banka a je možné jej bez jakýchkoliv znalostí dešifrovat.
To je vlastně vše co může malíř prostému i vzdělanému vnímateli říct.„
Josef Wagner z textu Confiteor, Listopad 1985
Historie umělecké rodiny Josefa Wagnera
Umělec dnes vzpomíná na otcův půdní ateliér v pražských Holešovicích s velkými americkými kamny, za jejichž slídovými dvířky žhnul živý oheň, na velký obývací pokoj navržený včetně nábytku v novém duchu, s červenou jednolitou podlahou, s velkým červeným kobercem, lampy a na stěnách moderní obrazy otcových uměleckých přátel, členů avantgardního spolku SVU Mánes. Ty obrazy působily brzy a hluboko. Jejich autory znal důvěrně od chlapeckých let.
Wagnerovi byly umělci v několika generacích, kameníci a sochaři. Antonín Pavel Wagner (1834-1895) žijící a pracující ve Vídni. Josef Wagner (1901-1957) žák Jana Štursy, básník kamene spolutvůrce novodobého českého sochařství.
Marie Wagnerová-Kulhánková (1906-1984), vynikající sochařka především v nesnadné oblasti podobizen dětí. Se jménem jejího otce je spjato prostředí rozlehlé zahrady s ateliéry a rodinou vilou, kterou si pedagog, restaurátor a sochař Josef Kulhánek (1876- 1945) postavil v roce 1905.
Jan Mária Tomeš 1986
Antonín Pavel Wagner (1834–1895)
Od pražského obchodníka s plátnem utekl do kamenicko-sochařské dílny Josefa a Emanuela Maxů, kde se učil otesávat kámen jeho starší bratr František. Ten pravděpodobně padl v roce 1851 v Itálii. Ve třiadvaceti letech se Antonín Pavel vydal na zkušenou do Vídně. Vystudoval zde sochařství na Akademii výtvarných umění a již během studií získal několik ocenění. Jednou z realizací byla kašna před kostelem Mariahilfer Kirche. Jeho tvorbu silně ovlivnil Michelangelo Buonarroti. Díla tohoto mistra sochařského dláta obdivoval v Itálii, kde často pobýval. Však také pro Vídeň vytvořil monumentální Michelangelovu sochu. Mimořádný talent a sláva přinesly Antonínovi nesmírnou závist vídeňských sochařů. „Získával četné zakázky, ale často je nakonec ztvárnil jiný, byť méně dobrý vídeňský sochař. Příkladem je socha na pomník Friedricha Schillera,“ vysvětluje malíř Josef Wagner. Antonín Pavel se v Čechách dostal do povědomí až ve svých téměř padesáti letech. Tehdy byl zařazen mezi významné umělce, kteří zvítězili v soutěži na výzdobu Národního divadla. To se příliš nelíbilo pražským sochařům a malířům, též se na výzdobě podílejícím. Přes veškeré tlaky ho architekt Josef Schulz pověřil vnitřní výzdobou Národního muzea a vytvořením kašny ČECHIE před budovou. Neustálé intriky se podepsaly sochařově zdraví. Antonín Pavel Wagner zemřel v jedenašedesáti letech na ulici na infarkt. Je pohřben ve Vídni.
Mladší bratr Antonína Pavla Wagnera, Josef, založil v roce 1848 ve Dvoře Králové řezbářskou a sochařsko-kamenickou dílnu. Proslavil se především vyřezávanými betlémy. Do dějin sochařství se však nejvýrazněji vepsal jeho vnuk, rovněž Josef Wagner.
Josef Wagner (1901–1957), sochař
Jeho opuková socha Karla IV, za niž získal Alšovu cenu hlavního města Prahy, kraluje v předsíni rektorátu Univerzity Karlovy, dobře známé jsou také pomníky Jaroslava Vrchlického na Petříně a Bedřicha Smetany v Karlových Varech. Významné jsou i sochařovy restaurátorské práce na plastikách Matyáše Bernarda Brauna v Lysé nad Labem, Betlému, Kuksu a na Břevnově. Za novou restaurátorskou metodu při obnově sgrafit na Míčovně Pražského hradu získal státní cenu. Kámen nekrotil jemně a pomalu, nýbrž silou přímého úderu, tzv. „taille directe“. Dokázal tak oživit zapomenutou tradiční práci barokních sochařských mistrů. „Když jeho mocná ruka zasazovala přesný úder do kamenného kvádru, tajil se mi dech. S napětím jsem očekával, kdy se kámen roztříští. Nestalo se tak. Každý úder byl jeden tón. Můj otec dával s mistrovskou dovedností chladnému kameni tvar, duši a věčný život. Byl to vzácný okamžik ustálení prchavých chvil,“ vzpomíná sochařův starší syn, malíř Josef Wagner. Sochař Josef Wagner se vyučil v sochařsko-kamenické dílně v Jaroměři u svého otčíma Josefa Bárty, který ji převzal po smrti Josefova otce. Odtud přešel na hořickou sochařsko-kamenickou školu, kde ho velmi ovlivnil profesor Quido Kocián.
Vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění pod vedením Jana Štursy, Otakara Španiela a docházel i do školy stavební plastiky Otty Gutfreunda. Později převzal jeho pražský ateliér. Dvakrát odjel na studijní pobyt do Itálie; v Římě měl ateliér přímo na umělecké tepně Via del Babuino. Evropského umění a nové směry studoval v Paříži, kde si pronajal ateliér na Montparnassu. V roce 1932 se oženil se sochařkou Marií Kulhánkovou. Usídlili se v Betlému, nedaleko Kuksu, ve srubu zařízeném v jednoduchém stylu „návrat k přírodě“, navrženém Josefovým bratrem architektem Antonínem Wagnerem. „Byla to nejkrásnější léta našeho života. Žili jsme bez jakékoliv moderní techniky. Vychoval jako pedagog i profesor na UMPRUM celou řadu sochařů mezi známější žáky patří Olbram Zoubek, Vladimír Preclík, Eva Kmentová.
Marie Wagnerová-Kulhánková (1906-1983), sochařka
Matka byla divadelní herečka, otec sochař Josef Kulhánek řídil dekorativní ateliér. Vystudovala kamenickosochařskou školu u Quido Kociána. Vystudovala na akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Jana Štursy a Bohumila Kafky. V letech 1926 a 1928 pobývala v Paříži a soukromě se vzdělávala na École des Beaux-Arts. Od roku 1930 byla členkou spolku cýtvarných umělců Mánes. Jejím starším splužákem byl na AVU byl Josef Wagner, za kterého se provdala v roce 1932.
Marie se proslavila především portréty dětí, (busta Františka Tichého, Jiřího čerycha, Ivy Černé).
Na výstavě soudobé československé kultury v Brně-představila třímetrové plastiky Múz ( Malířství, Sochařství, Architektura) umístěné před pavilonem architektury od Josefa Gočára. Vyráběla rovněž užitkovou keramiku. “ Když jsem jí říkal že objevila jednoduchost forem, kterou slavný francouzský sochař Charles Despiau hledal po celý život, nevěřila mi. Považovala to za pochlebování”, řekl kdysi její profesor a velký obdivovatel František Kupka. Po předčasné smrti svého manžela proměnila se svými syny rodinný dům v Hořicích v galerii děl předků věnovala se restaurátorské práci a starala se o odkaz umělecké rodiny Kulhánků-Wagnerů.
Jan Wagner (1941-2005 )
Od dětství se pohyboval v sochařském prostředí obou rodičů. V roce 1960 byl přijat na akademii výtvarných umění v Praze a do roku 1966 studoval obor sochařské tvorby u profesora Vincence Makovského a profesora Karla Hladíka.
V druhé polovině 60. let přijal nabídku stipendia na Akademii výtvarných umění ve Vídni (Akademie der bildenden Künste in Wien), kde se věnoval studiu medailérské tvorby u profesora Ferdinanda Welze.
Za dosažené studijní výsledky byl oceněn Cenou Akademie (jako jediný zahraniční student v tehdejší historii vídeňské akademie). Ještě dva roky na škole zůstal jako osobní asistent profesora Welze.
V tvorbě plastik používal na tehdejší dobu řadu neobvyklých materiálů: plexisklo, sklo, kov a chrom. Věnoval se také kynetickému sochařství. Dlouhou dobu působil jako pedagog a stal se opět profesorem a později vedoucím výtvarného oddělení na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Úspěšně připravil řadu žáků pro přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze a další umělecké vysoké školy.
Denisa Wagnerová (1945)
Denisa je grafička, malířka a ilustrátorka. Studovala u profesora Karla Svolinského v ateliéru ilustrace a knižní grafiky na VŠUP v Praze. Ilustrovala přes 50 knih pro děti pro česká i zahraniční nakladatelství za které má mnohá ocenění. Vystavovala ve Francii, Švýcarsku kde ji zastupuje galerie Ambiance, Japonsku a v Čechách. Její obrazy jsou zastoupeny v soukromých sbírkách v České republice, Francii, Norsku, USA, Japonsku.
„Náš osud navždy poznamenal jeho odchod na věčnost“
Smrt otce, zhroucení, pohlcení… duše upadá do stavu melancholie. Je na místě citovat Freuda a jeho nástupce: „stín dopadne na mé vědomí, které bude souzeno vyšší mocností jako odhozená věc.“ Paralelou tohoto stavu je dynamický model zrcadla Jacquese Lacana, který svědčí o stanutí Josefa Wagnera před rámem bez obrazu, kde spatřil pouze nicotu. Nedokázal se již dívat na svět stejnýma očima, jako když poprvé prohlédl, očima dítě, které zmizelo neporaněné v prostoru. Umělce tento stav vedl k smrtonosnému upnutí se k prázdnému rámu, jehož jedinou podstatou bylo nedosažitelné nitro. Pouze podoba zesnulého otce byla jediným zhmotněním odrazu v zrcadle. Otec byl pro něj vším a odchodem na věčnost daroval svému synovi prapůvodní zkušenost, čímž v něm vyvolal touhu po něm.
Jsem pouhý laik a ponechám zasvěceným rozbor rozpolcení ega a prekluzi. Nicotu, která Josefa Wagnera pohltila, odráží dílo Okno z hořického pískovce, z roku 1957; dominující příroda činí prostor nekonečným. Žádný interiér; v exteriéru bez ohraničení se tyčí část sloupu odloženého na křídle dveří. Zřejmě nicota v duši po zesnulém otci a Trůn krále zející prázdnotou svědčí o vytržení z reality. Sklíčenost, pohlcení, krutá zkušenost, stvrzují dojem o vláčném přechodu od sochařství k malířství.
Velký kříž (autoportrét) z roku 1965 je prosebnou otázkou syna: „Otče, proč jsi mě opustil?“ Při podrobnějším zkoumání je zjevná ponurost díla bez odezvy. Obraz potvrzuje hypotézu o stavu melancholie, nikoliv však příslušnou hýčkaným a posléze odmrštěným synům, kteří se ztotožňují s Ukřižováním.
– Ukázka z textu sběratele a kurátora Louise Mossota
Vzpomínky na dětství (1984)
